RealityMIX.cz

Špatná architektura se nakonec vždycky pozná

Špatná architektura se nakonec vždycky pozná

Historik architektury, citlivý pozorovatel života a všestranný, renesanční člověk. Řeč je o Zdeňku Lukešovi, se kterým jsme se bavili nejen o Pražském hradě, který je takříkajíc jeho domovskou scénou. Pracuje zde totiž v památkovém odboru.

Historik architektury, citlivý pozorovatel života a všestranný, renesanční člověk. Řeč je o Zdeňku Lukešovi, se kterým jsme se bavili nejen o Pražském hradě, který je takříkajíc jeho domovskou scénou. Pracuje zde totiž v památkovém odboru.

Investor může stavbě výrazně pomoci, nebo ji naopak uvrhnout do krajiny zapomnění. Mohl byste uvést nějaký příklad nadějného architekta, jehož talent „zabil“ investor, a naopak kdy se dostalo věhlasu méně nadějnému architektovi díky štědrosti investora?

Snad největším smolařem mezi našimi architekty meziválečné éry byl Plečnikův žák Josef Štěpánek. Vyhrál mnoho významných soutěží, ale investoři jeho návrhy odmítli. Některé projekty mu zase stavebníci změnili, takže se raději vzdal autorství. Jindy se zase dům nepovedl jeho vinou – špatně si změřil pozemek a pak musel během stavby měnit projekt. Zkrátka smolař a zřejmě neprůrazný člověk, ač mimořádně talentovaný.

A naopak?

Špatná architektura se nakonec vždy pozná, a tak i autor významných dominant, pokud nejde o kvalitní stavby, těžko dosáhne uznání v oboru. Možná si získá na svou stranu maximálně povrchní veřejnost.

Působíte také na Pražském hradě. Na které výrazné změny z hlediska architektonického byste zde upozornil?

Především se téměř celý areál postupně otevřel veřejnosti. Možná že už jsme trochu zapomněli, jak to tu vypadalo před lety, kdy byl přístup jen na nádvoří a do Starého paláce. Dnes je rovněž Hrad významným kulturním centrem. Architektonicky nejzdařilejší jsou podle mého názoru Oranžerie Evy Jiřičné, Pleskotův tunel valem Prašného mostu, úprava cesty podél dolního Jeleního příkopu od D3A studia nebo rekonstrukce Paláce šlechtičen od ateliéru DaM. Ale na projektu revitalizace největšího hradního areálu na světě (podle Guinnessovy knihy rekordů) se podílelo od roku 1990 na sedm desítek architektů. Práce samozřejmě pokračují a tak tomu bude ještě po léta.

Jde podle vašeho názoru o změny pozitivní, či negativní?

Tak pro mne samozřejmě pozitivní, ale já byl od začátku u toho, takže je to jistě subjektivní názor. Slyším však různé ohlasy a většina prací je zatím přijímána veřejností i odborníky pozitivně. Nejvíc vášní vyvolávají intervence Bořka Šípka – tedy interiéry Obrazárny a portály na II. nádvoří. Někdo je nadšeně obdivuje, jiný je nenávidí.

Čím je charakteristická současná postmoderna?

Slovo „postmoderna“ je dnes téměř neslušné. Ta už vyšla z módy. Všimněte si, že autoři kdysi tak obdivovaných postmoderních kreací je sami dnes nazývají jinak, tomu slovu se obloukem vyhnou. Nicméně, obecně vzato, a já to říkám už léta, každé povrchní napodobování je postmodernou. Ani variace na meziválečný funkcionalismus není ničím jiným.

Čím se těší historik architektury?

Občas potěší kvalitně opravený dům nebo zajímavý detail. Z nedávné doby třeba výborně opravený areál umělecké kolonie na Matildenhöhe.

Zdroj: Realit

Podobné články